Načítám...

Na volné noze: Platební morálka



Platební morálka v Česku je věc velmi podivná.
Nejlépe pak v kombinaci s fenoménem „potřebujem všechno honem honem„.
Kde kdo pak nadává, jak je to s tím placením hrozný, ale málokdo už s tím i něco aktivně dělá.
Samo od sebe se to ale nezmění.

Historicky za minulého režimu určoval splatnost faktur tehdejší hospodářský zákoník.
Ten v § 375a odst. 4 uváděl, že nedohodnou-li organizace jinak, je faktura splatná do 14 dnů ode dne doručení (odevzdání). Mimochodem též si všimněte odst. 1 a 2 tamtéž. Ještě i dnes se občas ve smlouvách objevují nesmysly, že faktury bez jakýchsi náležitostí budou vraceny. To si jen kopírovači ve smlouvách nestačili všimnout, že hospodářský zákoník byl už před čtvrt stoletím zrušen, protože taková ujednání nemají vůbec žádné opodstatnění. Nejčastěji pak bývá k vidění, že faktura bez náležitostí daňového dokladu bude vrácena. Blbost. Viz např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4294/2007:

…dovodil, že předmětná faktura je výzvou k zaplacení dlužné částky, přičemž bylo prokázáno, že tato výzva byla žalované doručena, potom na skutečnosti, že byla žalovaná žalobkyní k zaplacení doplatku kupní ceny řádně vyzvána, nemění nic ani to, že výzva neměla všechny náležitosti daňového dokladu, požadované účetními a daňovými předpisy. Z hlediska určení splatnosti závazku je totiž bez významu, zda výzva (faktura) nesplňovala náležitosti řádného daňového dokladu, pokud je z této výzvy patrná vůle jednající strany vyzvat stranu druhou k plnění a zároveň je z ní patrná částka, která je požadována.

Pak nastala divoká devadesátá bez limitu splatnosti. V EU ohledně splatností existovalo několik směrnic, včetně aktuální Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Už jsem z ní zde citoval v jiném příspěvku:

Opožděná platba představuje porušení smlouvy, které je v mnoha členských státech pro dlužníky finančně přitažlivé vzhledem k nízkým nebo žádným úrokům z prodlení nebo pomalému řízení k dosažení nápravy. Je nezbytné změnit tento trend a od opožděných plateb odrazovat

Jelikož mají členské státy povinnost směrnice promítnout do své legislativy, objevíme takřka identická ustanovení i v aktuálním občanském zákoníku. A jelikož je nyní řeč o platební morálce, je v § 1963 odst. 1 i ustanovení o splatnosti faktur:

Je-li obsahem vzájemného závazku podnikatelů povinnost dodat zboží nebo službu za úplatu, je cena splatná, aniž je zapotřebí výzvy k placení, do třiceti dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy, anebo ode dne obdržení zboží nebo služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později …

Citovaný paragraf ještě pokračuje i druhým odstavcem, kde se dočteme, že:

Smluvní strany si mohou ujednat dobu splatnosti delší šedesáti dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Je-li však obsahem závazku podnikatele povinnost dodat zboží nebo službu veřejnoprávní korporaci, smluvní strany si mohou ujednat delší dobu splatnosti jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku, a doba splatnosti nesmí přesáhnout šedesát dní.

Takže když to shrneme.
Mezi podnikateli je i bez dalšího cena splatná do 30 dnů.
U veřejného zadavatele nesmí splatnost přesáhnout 60 dnů.
Cokoli jiného musí být předem ujednáno a nesmí to být hrubě nespravedlivé.
Mimochodem, všimněte si toho, že cena je splatná i bez faktury (není zapotřeby výzvy k placení). A srovnejte si to s tím, že faktura bez jakýchsi náležitostí bude vrácena. Klidně ať je, nic to ale nemění na její splatnosti.

Mezi podnikateli si smluvní strany mohou samozřejmě sjednat cokoli. Nebude-li to hrubě nespravedlivé (rozuměj bude-li to vyváženo nějakou adekvátní výhodou). Jenže a) to musí být předem sjednáno, b) mi hlava příliš nebere, proč by si někdo dobrovolně delší splatnosti sjednával? A přitom, když se podíváte všude okolo …
Hezký to odrbává Thomayerova nemocnice stylem 60+60, aneb „splatnost je sice 60 dnů, ale dalších 60 dnů po nás nebudete chtít úroky z prodlení„. A všichni sklapnou, a čekají 60+60. Já na ně po 60 dnech podal platební rozkaz … a obratem zaplatili i s těmi úroky, které prý nemůžete chtít. Obcházejí zákon. Inspirujte se.

Dost často se lze setkat s přístupem „zaplatíme, až zaplatí nám„.
To je jako byste přišli kamkoli do obchodu s tím, že „zaplatím, až mi dorazí výplata„.
V Česku vládne jakési zvláštní zcestné přesvědčení, že se subdodavatelům neplatí do té doby, než nám zaplatí objednatel. To je ale úplně mimo. Morálně i právně se totiž má subdodavatelům zaplatit řádně a včas bez ohledu na to, jestli mě můj objednatel zaplatil, anebo za jak dlouho mi zaplatil. Subdodavatel nemá nic společného s objednatelem svého objednatele. Ani s jeho placením či neplacením. Ano, kde kdo bude namítat, že by ale subdodavatele musel platit ze svého, že na to nemá. Když na to nemá, nemá si nic objednávat. Ano, má to platit ze svého. Anebo když na to nemá, tak má jít do banky, a sjednat si nějaký krátkodobý úvěr, ze kterého vše zaplatí. Aspoň bude mít o to větší motivaci tlačit i na svého objednatele, aby mu zaplatil řádně a včas. A když nezaplatí? No tomu se říká podnikatelské riziko, které si nese každý podnikatel. A je na něm, jak k němu přistupuje. Ale s podnikatelským rizikem svého objednatele nemá subdodavatel nic společného.

Ono totiž nejde o nic jiného, než o vynucený „obchodní úvěr“ pro objednatele. Na úkor subdodavatele. Místo toho, aby objednatel šel do banky, tam si zřídil úvěr, a z něj zaplatil co má, tak si dělá banku z Vás. Samozřejmě zadarmo, neb takto jej to nic nestojí. Jenže takového jednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a v rozporu s dobrými mravy. Viz např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008:

Jednou ze základních zásad vyjadřujících požadavek dobrých mravů, z nichž vychází právní úprava obchodních závazkových vztahů, je, že úplatné plnění se poskytuje za úplatu. … Měla-li být podle článku VI. smlouvy splatnost ceny díla vázána na skutečnost, až třetí osoba v rámci jiného závazkového vztahu poskytne objednateli (žalovanému) platbu, může dojít k situaci (a v dané věci k ní také došlo), že třetí osoba objednateli nezaplatí a pohledávka zhotovitele díla (žalobkyně) na zaplacení ceny díla se tak nikdy nestane splatnou a tudíž vymahatelnou. V důsledku toho nastane stav, že ačkoli objednatel (žalovaný) přijal od zhotovitele (žalobkyně) úplatné plnění, nebude povinen za ně poskytnout úplatu. Proto smluvní ujednání účastníků, které takový stav připouští, se příčí dobrým mravům a je proto podle § 39 obč. zák. neplatné.

A zase všichni srazí paty a tiše čekají, až kdo zaplatí nebo nezaplatí.
Osobně beru jako samozřejmost, že když si něco objednám, tak za to i hned zaplatím.
Bez ohledu na to, jestli někdo zaplatil mě. Je to otázka základní slušnosti.
Tato jednoduchá logika je ale zdá se stále spoustě lidem zcela cizí.
Ono jestli objednateli někdo zaplatí nebo nezaplatí … to je holt jeho podnikatelské riziko.
A jelikož je to jeho podnikatelské riziko, nemá ho co přenášet na Vás.

Každý vztah, a je jedno jestli osobní či obchodní, má být vyvážený. Jinak je to o ničem.
Pokud Vy sami beze zbytku plníte co jste slíbili a k čemu jste se zavázali, tak není důvod, aby tak nečinila i protistrana. Pokud se domluví, že něco uděláte do data X a objednatel za to zaplatí do data Y, tak na tom trvejte.
A pokud je skutečnost jiná, tak na něj začněte tlačit. Nemějte obavy, že tím ztratíte zákazníka.
Zákazník, který neplní k čemu se zavázal, není hoden být Vaším zákazníkem.

Fascinují mě exoti, kteří si na Vás vzpomenou jen v okamžiku kdy jim teče do bot, škemrají a prosí, abyste jim pomohli, neb nikoho jiného už nemůžou sehnat. Pomůžete jim, a pak musíte pro změnu Vy škemrat o to, aby Vám řádně zaplatili. Pár takových jsem už stačil potkat a plyne mi z toho jednoznačné ponaučení. Potřebujete něco honem honem? Ok, platit budete předem na zálohovou fakturu. A dělat začínám, až bude uhrazená.

Pokud podnikatel podnikateli (či veřejná korporace podnikateli) nezaplatí ve splatnosti, automaticky věřiteli vzniká prvním dnem prodlení nárok na 1200,- Kč. Jde o paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky podle výše citované směrnice EU (viz § 3 NV 351/2013 Sb.). Podle směrnice EU proti opožděným platbám, podle které je nezbytné změnit trend a od nedodržování splatností odrazovat. Nárokujte je, máte na to právo. Mimochodem, podle § 1957 odst. 1 je zaplaceno, až když je částka připsána na účet Vaší banky.
Ne tím, že to dlužník „v pátek odeslal„.

Ale abych jen nestýskal, tak existují i objednatelé, kteří Vám zaplatí třeba do týdne od odevzdání.
Někteří dokonce i do druhého dne. Takovým má smysl dávat přednost.

A s ostatními pozastavit spolupráci minimálně do doby, než budou ochotni řádně platit do 30 dnů.
Protože proč věnovat svůj čas někomu, kdo si toho neváží?




Napsat komentář



Další články

17. 9. 2018 Jan Hlavatý

Potkávám poměrně dost různých dokumentací. Sem tam dělám i posudky správnosti cizích dokumentací. Takže mám možnost vidět, a srovnávat. Mnohdy bohužel nesrovnatelné. K tomu bývají nejsmutnější poptávky, jestli bych prý „honem nepředělal projekt, protože podle toho původního (paskvilu) odmítá zhotovitel dělat„. Nepředělal, neb tu nejsem od toho, abych zachraňoval cizí průsery. Nicméně z toho všeho […]


Číst více



13. 8. 2018 Jan Hlavatý

Seriál na pokračování, aneb z některých by se člověk opravdu potrhal smíchy … „Karel“ projekční kancelář je v totálním časovém pressu a usilovně poptává subdodavatele, který by ho vytáhnul z bryndy. Plnění potřebuje do 14 dnů. K poptávce ale přiloží své všeobecné obchodní podmínky, plné totálních nesmyslů, jako že splatnost bude po 60 dnech, že […]


Číst více



31. 12. 2017 Jan Hlavatý

Koncem každého roku píšu cosi jako rekapitulaci.I letos. Byť letos to bude o rekapitulaci spíš jen okrajově.V zásadě je ta rekapitulace pokaždé o tom, jak úspěšný rok to byl (opět byl), jaká byla hromada projektů (téměř stejně jako loni), jak byl letos nejlepší obrat (pomyslná laťka zase poskočila výše). Původní záměr těchto rekapitulací byl inspirovat. […]


Číst více



Webdesign © 2018 David Jindra