Příspěvek pro všechny ty, co měli poslední roky plnou hubu keců, jakej že jsem grázl …

Koncem ledna 2011 tehdejší generální ředitel Elektromontu Brno a.s. starej Vildomec, nejspíše na základě dlouholeté známosti s otcem mé bývalé, se starým Odehnalem (neb oba roky patřili ke spoluvlastníkům Elektromontu), v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů (což s odkazem na porušení povinnosti mlčenlivosti Vildomce následně konstatoval Úřad pro ochranu osobních údajů), jí vydal písemné potvrzení o tom, kolik že mi mělo být v letech 2008 až 2010 jako zaměstnanci Elektromontu vyplaceno na náhradách za používání jejího soukromého vozidla pro moje služební účely.
Částka na potvrzení zní 191,4 tis Kč.

Počátkem února 2011 na základě tohoto písemného potvrzení na mě bývalá potají podává žalobu k Městskému soudu v Brně o vydání údajného bezdůvodného obohacení ve výši 191,4 tis + úroky z prodlení + náklady advokáta. Žalobní návrh tvrdil, že jsem v letech 2008 až 2010 používal pro své služební účely její soukromé vozidlo, za což mi zaměstnavatelem byly vypláceny náhrady; vyplacené náhrady ale údajně patří žalobkyni jako vlastníku vozidla, a tím že jsem jí je nedal, jsem se bezdůvodně obohatil o žalovanou částku (ona bývá paměť potvora krátká, kdo že z náhrad celé roky platil údržbu a provoz vozidla, anebo třeba i všechny zahraniční dovolené). Mimochodem do té doby ani nikdo nikdy neřek, že bych za to měl někomu nějaké peníze odevzdávat.

Proč byla žaloba podána potají za mými zády, na to mám několik hypotéz. Jednak jim možná už tehdy mohlo být jasné, že je to celé nesmysl, a že bych je s tím rovnou poslal někam. Možná jim bylo i jasné, že to potvrzení není úplně košer? Potají možná proto, aby mi naskákaly úroky z prodlení? Potají možná proto, že v tom rauši a vidiny kořisti mě vyzvat jednoduše zapomněli. Možná všechno tohle dohromady. Jenže než někoho zažalujete, tak jej před tím musíte vyzvat k plnění. Nestalo se. Pro mě nastává první úleva, neb v takovém případě žalující strana nese veškeré náklady řízení (náklady na svého advokáta i na advokáta protistrany). Ať vyhraje nebo prohraje.

Po podání žaloby se takřka rok a půl se soudem účelově handrkovali o odpuštění soudního poplatku asi 8 tis Kč, údajně pro špatné finanční poměry žalobkyně. Žádost o odpuštění soudního poplatku. Nepřiznání odpuštění. Odvolání. Potvrzení nepřiznání odpuštění. Dokonce zastavení řízení. Zaplacení poplatku a odvolání se proti zastavení řízení. Obnovení řízení. Celé ty zdržovačky měly podle mě ale hlavně jiný účel, a to nasčítání úkonů advokáta a maximalizaci úroků z prodlení, protože mi po celou dobu rovněž byla veškerá korespondence soudu žalující stranou účelově směřována na bývalou společnou adresu, kde však bylo všem jasné, že od ledna 2011 dávno nebydlím. Až teprve někdy v dubnu 2012 se soud konečně zeptal, jaká je tedy má adresa trvalého pobytu? Teprve až na základě toho, počátkem července 2012, tedy po nějakých 17 měsících od podání, mi byla doručena žaloba. Poměrně zvláštní a nepříjemné zjištění, že bez vašeho vědomí už takřka rok a půl o Vás soud něco projednává a vy nemáte dosud možnost všechny ty žvásty jakkoli korigovat …
Žaloba Vás zastihne den před dovolenou, právníka jste nikdy neměli, na vyjádření máte 15 dnů.

Pro mě to byl první soudní spor, takže jsem z něj byl ze začátku poměrně vyjevený. Jednak pro mě bylo zarážející, že lze někoho zažalovat tak, že se o žalobě vůbec nedozví. Rovněž zásadním zjištěním bylo, že o Vás může žalující strana beztrestně nalhat co je libo a je na Vás, abyste dokázali opak. Žalující strana třeba tvrdila, že o používání vozidla pro mé služební účely nikdo nevěděl (ani žalobkyně, která kolem auta před barákem deno-denně chodila? ani starej Odehnal, kterej seděl ve vedení firmy? údajně jsem s ním 7 let jezdil tajně a bez jejího vědomí; nechť žalovaný dokáže, že tomu tak nebylo). Je celkem drsné dokazovat roky zpětně věci, o kterých sice víte, že se staly nebo jak se staly, ale jak to prokážete? Jak dokážete události, co byly 3-5 let zpátky? Mimochodem v novém občanském zákoníku se promlčecí lhůta bezdůvodného obohacení prodloužila ze tří nejméně na deset let …

V dubnu 2013 vydal Městský soud v Brně rozsudek, kterým žalobu zcela zamítl. Prováděním důkazů se vůbec nezabýval a rozsudek jednoduše odůvodnil odkazem na § 157 a 158 zákoníku práce kde je uvedeno, že náhrady náleží zaměstnanci … nikoli vlastníku vozidla, jak tvrdila žaloba.
Ono i kdyby to soud nezamítnul z uvedeného důvodu, tak zde je ještě druhý, neméně silný důvod pro zamítnutí. Nárokovaných 191,4 tis by totiž odpovídalo ujetí skoro 50 tis km … přičemž ale auto za danou dobu prokazatelně fyzicky ujelo „jen“ 20 tis km. Ty pitomce v lednu 2011 nejspíš vůbec nenapadlo, že když jsem platil veškerou údržbu vozidla, tak by taky třeba mohly existovat protokoly z pravidelných ročních prohlídek z autorizovaných servisů. Jednou ročně se záznamem stavu ujetých kilometrů. Inu, existují. A jak by chtěli zdůvodňovat nárok na náhrady za ujetí skoro 50 tis km, když jsem fyzicky mohl pro služební účely ujet odhadem tak 5-10 tis km … ?
Žaloba postavená na jediném pseudodůkazu, navíc získaný v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů? (podle ÚOOÚ má vlastník vozidla právo znát počet ujetých kilometrů, nikoli kolik peněz za to bylo vyplaceno)

Ona ta žaloba totiž nebyla ničím jiným, než krásná msta. Taková vendeta.
Aneb pokus, jak ze mě vyrazit nejméně 1/4 milionu.

Koncem léta 2013 se žalobkyně odvolala a současně údajnou pohledávku 191,4 tis, o které Městský soud v Brně rozhodl že neexistuje (!), postoupila na firmu COVER plastic s.r.o., na kterou byl ještě ten samý den večer podán insolvenční návrh. Na firmu, která dle podkladů návrhu různě dlužila celkem asi 1,5 milionu. To je panečku náhodička. Anebo snaha se zbavit povinnosti hradit prohraný soudní spor? A k tomu mi trochu zatopit?
Ono postoupení pohledávky je poměrně nepříjemná věc, protože s tím nemůžete téměř nic udělat.
Postoupení totiž není odvislé od Vašeho souhlasu. Postoupí se ať chcete nebo ne.

Nicméně ono to do sebe všechno celkem zapadá. Zorganizuje se monstrpomsta za můj odchod, hrdinsky mě potají zažalují a starej Odehnal pak všude rok a půl žvaní a pomlouvá, jakej jsem grázl a jak budu platit (což se ke mě dostávalo z mnoha stran). Soud však žalobu zamítne, dva a půl měsíce po rozsudku v půli července 2013 je rozsudek vydán písemně … a tou dobou starýho Odehnala skolí i infarkt. Ze vzteku? Z ostudy? Ono pro choleriky je velmi zásadní mít pravdu. No a pak už ani není důvod v tom tyjátru pokračovat, tak se toho celého zbavíme. Právní zástupce žalobkyně je mimochodem činný v insolvenčních řízeních a existují veřejně dohledatelné vazby mezi jím a postupníkem … ale jak říkám, všechno to budou jen náhody.

Následně se žalobkyně další rok účelově handrkovala o odpuštění zaplacení dalšího soudního poplatku cca 9,5 tis Kč za odvolání. Úřednice se čtyřicítkou měsíčně se prý „nachází v nepříznivé finanční situaci„. Takovýhle lidi pro obrázek sedí ve vedení ÚOHS. Soud osvobození od soudního poplatku nepřiznal. Odvolání. Zpětvzetí odvolání. Zastavení odvolání proti rozsudku. Zaplacení poplatku a odvolání se proti zastavení odvolání. Obnovení řízení. Až konečně začátkem prosince 2014 je zahájeno řízení u Krajského soudu v Brně. Pak máte zhruba rok čas, než u Krajského soudu vůbec přijdete na řadu.

V srpnu 2015 na základě mé námitky zamítá Krajský soud postoupení pohledávky jako zjevně účelový krok žalobkyně ve snaze vyhnout se povinnosti zaplacení náhrady nákladů řízení. Avšak měsíc na to, v září 2015, je údajná (a fakticky neexistující) pohledávka 191,4 tis postoupena znovu (!), pro změnu na firmu VARELOFT s.r.o., dle údajů v obchodním rejstříku aktuálně s exekucí na podíl jednatele. Mám já to ale pech na ty náhody.
Soud ale příjemně překvapuje, a nové postoupení automaticky počátkem října 2015 znovu zamítá jako zjevně účelový krok. Následně do měsíce řízení o postoupení zcela zastavuje kvůli zjevné účelovosti.

Koncem října 2015 Krajský soud v Brně rozsudek I. stupně potvrdil a vyvrátil i důvod odvolání, že jsem dané vozidlo „užíval, opotřeboval a znehodnotil“ a údajně jsem ani „neposkytnul kompenzaci amortizace„:

… jak vyplývá ze shodných tvrzení účastníků, je zřejmé, že žalovaný měl na základě dohody mezi nimi předmětné vozidlo bezplatně k užívání jak k soukromým, tak služebním účelům, kdy mezi účastníky byla sjednána smlouva o výpůjčce. Na jejím základě pak vzniklo právo žalovanému užívat předmětné vozidlo zcela bezplatně … Lze tedy zcela souhlasit s názorem žalovaného, že „s opotřebováním vypůjčené věci, které je přiměřené způsobu užívání, se počítá a půjčitel tak v tomto případě nemá nárok na náhradu za běžné opotřebení“. Je totiž třeba zdůraznit, že oprávnění užívat předmět výpůjčky bezplatně pak odpovídá mj. povinnost vypůjčitele, která tížila též žalovaného, tj. že musí věc chránit před poškozením, ztrátou a zničením; obvyklé opotřebení však pod poškození není možné subsumovat. Žalovaný si uvedené povinnosti, včetně té o svěřenou věc se řádně starat, plnil (což taktéž vyplývá ze shodných tvrzení účastníků).
Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že žalovanému v této souvislosti byly jeho zaměstnavatelem za použití předmětného vozidla vyplaceny cestovní náhrady. Částka vyplacená žalobci jeho zaměstnavatelem v souvislosti se služebními cestami je výlučně nárokem zaměstnance, nikoli vlastníka vozidla, když pro přiznání těchto nákladů není podstatné, kdo je vlastníkem vozidla, ale že zaměstnanec použije vozidlo na základě legálního právního titulu. Pokud tedy soud I. stupně dospěl k závěru, že návrh žalobkyně není důvodný, je jeho rozhodnutí věcně správné a odvolací soud jej proto ve věci samé potvrdil.

Ono to ostatně má i svou logiku. Kdyby ne, tak by veškeré cestovní náhrady náležely např. leasingovkám, neb leasingová společnost je vlastníkem vozidla až do jeho zaplacení? Což je asi vyloženě nesmysl, že ano.
Byly zamítnuty i všechny účelové pokusy o postoupení.

Žalován jsem byl o 191,4 tis Kč + příslušenství.
Podání žaloby u Městského soudu stálo asi 8 tis Kč, první prohra vyšla původně na 52 tis Kč, Krajský soud to následně snížil na 48 tis Kč; odvolání u Krajského soudu stálo cca 9,5 tis Kč, druhá prohra stála asi 40 tis Kč. Celkem tahle sranda vyšla minimálně na  sto litrů. Za způsobenou škodu k tomu nárokuji dalších 36 tis Kč. A to v tom nejsou náklady právníka protistrany (který to ale údajně dělal zadarmo, čemuž bych se zas až tak moc nedivil, vzhledem k množství přešlapů, co tam naflákal).

Je fascinující, že spor který se dá vyřešit cca během dnů, se dá obstrukcemi protáhnout bezmála na pět let.
Taky se u toho hezky vybarvili mnozí podvraťáci. Těch blbých keců co na mou adresu mnozí měli.
Naopak tímto děkuji všem, kteří stáli za mnou či vedle mě, a jakkoli mi pomohli.
Děkuji za pomoc JUDr. Kochmanovi a jeho lidem.
Takhle se tedy věci z mého pohledu mají.