Načítám...

Na volné noze: co jsem se naučil za 10 let v podnikání




Dnešního dne, před deseti lety, jsem se pustil na volnou nohu.

Následovalo období provázené růstem i propady, vzestupy i pády, úspěchy i neúspěchy, doprovázené časy příjemnými i nepříjemnými. Naučil jsem se u toho ale spoustu věcí, které bych jinde těžko získal. Tady je pár postřehů z cesty …

 

Co jsem se naučil o tom, že “to nejde”

Takhle to nejde …
Tohle dělají všichni takto …
Jak jste to navrhl to nejde udělat …

Pokaždé, když jsem poslouchal, že něco nejde, tak se z toho nakonec vždycky vyklubalo něco úplně jiného. Neustále se totiž ukazuje, že NEJDE se vždy dělí na NECHCE SE, a/nebo NEUMÍME. Úplně nejlepší pak je, když Vám někdo vykládá, jak nejde něco, co už jste jinde minimálně jednou udělali; a šlo to.

Málokdo má odvahu zkoušet nové věci. Spousta lidí v kde čem neustále vidí nějaký problém; je zbytečné se s takovými pokoušet něco tvořit. Taky málokdo má koule na to rovnou říci, ze něco neumí, anebo že se mu snad nechce.

 

Co jsem se naučil o tom, jak co “musí být”

V DSP musí být výkresy hromosvodu …
Osvětlení v RD musí být přes více chráničů …
Po daňovém dokladu musí být ještě konečný daňový doklad …

Spousta lidí Vám bude tvrdit, že kdejaký nesmysl musí být. Bohužel často ničím nepodloženě, a to i na odborných přednáškách. I někteří revizní technici s oblibou hlásají své “pravdy”. Často ale bohužel plácají ničím nepodložené bláboly. Ničím nepodložené nesmysly už mi tvrdilo hafo (pseudo)odborníků, a to i včetně právníků, daňových poradců; zkrátka kde kdo. Pro spoustu z nich je totiž nepředstavitelný problém najít si související předpis, nařízení, mezinárodní smlouvu, zákon, vyhlášku, normu, a v nich si přečíst, jak že to vlastně má být (pokud vůbec mají ánung, kde by to vlastně vůbec měli hledat).

Naštěstí na to ale existuje jednoduchý a účinný lék. Pokaždé, když Vám někdo bude tvrdit, že NĚCO MUSÍ BÝT, a Vám se to nebude pozdávat, tak se jej zeptejte, podle jakého KONKRÉTNÍHO paragrafu/článku kterého KONKRÉTNÍHO předpisu by muselo? A trvejte na odpovědi.

V 99 % případů nastane ticho po pěšině; případně začne držkování, mající za cíl zakrýt nevědomost dotyčného. Pokud však dotyčný své bláboly ničím konkrétním nepodloží, tak to není nic víc, než jen “jedna bába povídala” …

 

Co jsem se naučil o “proč”

Proč je potřeba se pořád scházet?
Proč by musely být schémata rozváděčů?
Proč se kreslit s výkresy u RD ve stavebním povolení?

Dokud nezačnete zpochybňovat zažité stereotypy, nikam se dál neposunete. A i když se začnete ptát, nesmíte se nechat odbýt odpověďmi typu “protože to musí být“, “protože se to tak dělá“, anebo “protože jsem řekl(a)“. Kecy. Ptám se proč? Plyne takový požadavek z nějakého předpisu? Pokud něco žádný předpis nepožaduje, tak to nikdo není povinen dělat. Dá se věc vyřešit i nějak jinak? No tak to jinak zkusme. Že “to nejde”? O tom je už pár slov výše.

Nádherným příkladem jsou výše zmíněné “konečné daňové doklady”. Při platbě předem je povinnost vystavit daňový doklad ke dni přijetí úplaty; přijde platba, vystaví se k ní daňový doklad. Hotovo. Sem tam se ale ozve někdo, že po odevzdání práce chce ještě jakýsi “konečný doklad”, či “konečnou fakturu”, apod. Pokaždé se ptám co že to má být, a který článek kterého předpisu to požaduje? Ještě nikdy jsem od nikoho nedostal odpověď. Jednoduše proto, že žádná taková povinnost při poskytování služeb patrně vůbec neexistuje.

Riziko toho, že se budete neustále ptát proč, a budete zpochybňovat stereotypy je, že jedinci s nízkým sebevědomím to začnou dotčeně brát jako útoky na svoji osobu. Začnete tím zpochybňovat jejich omezený svět. Ale to je jejich problém, tím se nenechte odradit. Nehodlám být ovce a dělat nesmyslné zbytečnosti jenom proto, že je někdo dělá ze setrvačnosti.

 

Co jsem se naučil o trhu

Seznal jsem, že trh ve výstavbě je neskutečně pokřivený.

Silnoproud projektují subjekty bez povinné odborné způsobilosti.

Všude plno “odborníků” a “profesionálů”, co neznají předpisy a normy.

V rámci rovného konkurenčního boje na trhu soupeříte s klidně 2/3 převahou subjektů, kteří projektují dokumentace ke stavebnímu povolení, aniž by k tomu měli oprávnění k živnosti vázané “projektová činnost ve výstavbě”.

V rámci rovného konkurenčního boje na trhu soupeříte s klidně 2/3 převahou subjektů, kteří projektují dokumentace pro provádění stavby, aniž by k tomu měli oprávnění k živnosti vázané “projektová činnost ve výstavbě”.

Obrovské množství osob na stavbách se lživě prohlašuje za stavbyvedoucí (a to nejen z oboru elektro); neb stavbyvedoucím ex lege může být pouze osoba autorizovaná (viz zde a zde). Ostatně činnosti, které mohou dělat autorizované osoby, velmi často dělají osoby, které autorizované nejsou. Že by odborné vedení profesí zajišťovaly osoby k tomu oprávněné, je pak už totální utopie.

Že by na rovné podmínky na trhu dohlížela aspoň komora? To by bylo moc práce. Namísto toho je každý rok hlavní starostí, jestli jsou včas zaplaceny členské příspěvky. Ale že by za to aspoň vyřešili volný přístup k normám, jako to mají autorizované osoby na Slovensku? To by bylo moc práce. Další z hlavních starostí v komoře je, zdali bude dost chlebíčků (což jsem si vyslechl, když jsem čekal před druhou autorizační zkouškou), anebo jestli člověk správně vede autorizační deník (kdy Vás důchodce při jeho kontrole buzeruje za to, že do něj nezapisujete údaje, které nejsou nikde požadovány). Jakmile jednou dostanete autorizaci, už komora nijak nekontroluje odbornou úroveň svých členů. To by bylo moc práce. Takže projektuje i mraky (před)důchodců, kteří odbornostně a cenově zamrzli někde v minulém režimu. Ač je zákonná povinnost se vzdělávat, tak tak činí pouze zlomek osob; těm co na to serou z toho neplynou žádné citelné sankce. Svých členů si komora váží tak, že jim za externí vysoce odborné činnosti platí hodinovou sazbu pomocných dělníků na stavbě. Hlavně že komora pravidelně rozesílá časopis Stavebnictví, který pro zbytečnost lítá rovnou do koše. Absurdity na N-tou, tahle komora s povinným členstvím.

Pak ať se ale nikdo nepodivuje nad bordelem (neoprávněné podnikání, často otřesná úroveň dokumentací, častá neznalost projektantů a zhotovitelů souvisejících předpisů a norem, padající střechy, atd.), který ve stavebnictví je.

 

Co jsem se naučil o právu

Že snad krom elektronických platebních rozkazů, které jsou relativně rychlé a účinné, se jinak vymahatelnost práva v Česku limitně blíží nule. Jakýkoli soudní spor se nekonečně táhne jak sopel, rok či dva není v podání českého soudnictví žádná doba řešení. Před soudem je beztrestně dovoleno lhát, takže si protistrana může žvanit co chce, a na Vás je takové žvásty vyvracet. Je to o ničem, žádné spravedlnosti se reálně nedovoláte. Ponaučení z toho je jediné. Je potřeba se chovat preventivně, a ne se spoléhat na to, že až něco nebude fungovat, tak že se člověk něčeho dovolá u soudu. Nedovolá.

V první řadě, lustrujte si každého poptávajícího, jestli nemá nějaké negativní signály. Dluží státu? Má nějaké exekuce či insolvence, a to i z minulosti? Jde o nově založené s.r.o. bez historie? Nenajdete na webu poptávajícího ani název firmy? Je poptávající roky ve ztrátě? Má jednatel adresu trvalého pobytu na úřadě? Je někdo schovaný v s.r.o., kterou vlastní anglická anglická LDT? Je veden jako nespolehlivý plátce DPH? Mějte se v takových případech velmi na pozoru; buďto tím vůbec nemarněte čas, anebo trvejte na 100 % platbě předem. Ušetříte si spoustu starostí; v opačném případě zaplaceno patrně nedostanete.

Za druhé, všímejte si všemožných podivností. Slibuje někdo hory doly jak cikán před výplatou? Všeho nechte, máme pro Vás zakázku století! Dám Vám za projekt 150 tis! Honem, honem, zítra přijeďte na schůzku. Nic není problém, na všem se dohodneme, spolehněte se! Máme pro Vás nachystanou hromadu dalších projektů. Už dvakrát jsem zažil, že aniž bych dal jakoukoli nabídku, tak už už chtěli posílat objednávku; ten druhej exot ji rovnou i poslal. Zní to všechno lákavě, ale pokud narazíte na nestandardní signály, chtějte nestandardní záruky. Třeba osvědčenou platbu předem. Najednou se zjistí, že spousta toho zas tak honem honem být nemusí; a když musí, aspoň máte zaplaceno dopředu.

A v neposlední řadě velmi doporučuji číst předkládané smlouvy, a všeobecné obchodní podmínky. Protože v nich můžete narazit na spoustu absurdností, povinností, či nevýhodných a nestandardních pravidel; nebojte se takové odmítat. Těch pár korun na projektu nestojí za to, být pak někde popotahován.

 

Co jsem se naučil o velkých zakázkách

Co je lepší? Jedna velká “prestižní” zakázka, anebo více menších, zdánlivě méně atraktivních projektů? Spousta lidí vidí rovnítko mezi větší = lepší. Jenže ono zdání klame. Když jsem začínal, strašně jsem toužil dělat na velkých projektech. Obrovské a prestižní stavby. Pár takových jsem pak i dělal …

Jenže velká zakázka může znamenat i velké problémy. Velké zakázky zpravidla trvají mnohem delší dobu než malé zakázky; tím pádem v nich ale máte zablokováno hodně peněz na hodně dlouhou dobu. V mnohých případech si k tomu ještě přidejte i pozastávky, kdy Vám část ceny zaplatí “až” někdy (nicméně pozor na to, že celé DPH musíte ze svého zaplatit ke dni odevzdání, jinak se dopouštíte daňového úniku; viz “ke dni odevzdání … co nastane dříve“). U velkých zakázek mohou být obsáhlé smlouvy, které Vás mohou stavět do velmi nevýhodných pozic. U velkých zakázek bývá velký tlak na cenu, takže výsledná hodinovka může být až tristní. U velké zakázky se připravte na časté vysedávání na schůzkách. U velké zakázky se připravte na hromadu zápisů ze schůzí, se spoustou dodatečných úkolů, které se po Vás budou chtít plnit. U velké zakázky se připravte na spoustu buzerací s předkládáním rozpracovaností. U velké zakázky se připravte na velké množství podkladů od profesí, které budete muset procházet, a hledat v nich, co po Vás chce kdo kde napájet (protože málokdo se Vám s tím bude připravovat). U velké zakázky se připravte na ohromnou spoustu koordinací. U velké zakázky se připravte na spoustu změn, a tím pádem i na spoustu předělávání. U větších veřejných zakázek se taky připravte na to, že na pozadí velmi často lítají úplatky; takže budete mít stanoveno, kteří dodavatelé ano, či kteří ne, co “se smí“, co “se nesmí“, a do čeho “bude lepší nevrtat” …

Dnes si myslím, že mnohem lepší způsob je sbírat více menších zakázek. Ano, možná nebudou tak prestižní. Ale taky Vám nezlomí vaz. Když jedna vypadne, ani to nepoznáte. A taky si na více menších zakázkách můžete vydělat i výrazně více, než na jedné “prestižní” velké. A bez enormního tlaku, a bez enormní porce stresu. Jen je potřeba se naučit ukočírovat více projektů najednou.

 

Co jsem se naučil o plánování

Více jak 2/3 termínů, které bylo avizováno při poptávce, anebo na začátku projektu, se v průběhu projektování posunovalo. Jen naprosté minimum projektů končí v původním termínu.

Což zejména znamená, že lze horko těžko něco přesně plánovat, jako např. nějaký zakázkový či fakturační výhled. Projekty jsou posunovány, přerušovány, měněny, zamítány dotčenými orgány, strašně často chybí podklady od profesí.

K tomu taky mnohdy posloucháte hromady absurdních výmluv, proč podklady nejsou; v pondělí nešel proud; v úterý se muselo s autem do servisu; ve středu se muselo na stavbu; ve čtvrtek bylo potřeba hlídat děti; v pátek střevní potíže … to jsou reálné žvásty stavaře z projektu, který se měl odevzdávat následující pondělí. Můžete pak sebelíp plánovat, ale nakonec to stejně budete dělat poslední víkend před odevzdáním. Nezbývá než zatnout zuby, dotáhnout to do konce, a příště takovým kokotům napálit dvojnásobnou cenu.

Jsou zákazníci, a bohužel to nemáte na začátku jak poznat, kteří absolutně nezvládají koordinace profesí, či nejsou schopni své profesanty donutit, aby Vám dávali nějaké podklady a požadavky. Nemáte podklady, ale máte termín odevzdání. Podklady v prováděčce dostáváte stylem “potřebuji 2 kW“; ale že by kokot aspoň napsal jestli jednofázově nebo trojfázově? To byste chtěli moc. Anebo klidně “to nějak napojte, to přeci znáte“; co na tom, že každý výrobek má jiné požadavky? Podklady možná dostanete těsně před odevzdáním, anebo klidně i až po termínu odevzdání. A pak budete vesele půlku věcí předělávat, i když už jste měli v plánu dělat na něčem jiném. V takovýchto případech je to podle mě na jednoznačné natažení ruky s požadavkem na vícepráce.

Projektant elektro je bohužel až na chvostu celého řetězce; musí na všechny čekat. A to vyžaduje obrovskou pružnost a flexibilitu. Je to ale potřeba brát jako přirozenou součást této práce. A ze stejného důvodu je potřeba mít i nějaký finanční polštář; ten Vám navíc dá i svobodu moci odmítat nesmyslné poptávky.

 

Co byl můj největší omyl

Když jsem se pouštěl na volnou nohu, chtěl jsem působit víc “seriozně”. Vystupoval jsem proto pod logem EEProjekt.cz; EE jako Elektro Engineering. Myslel jsem, že to bude prospěšnější. Že budu více vnímán jako “firma”.

Byl to omyl. Zákazníci považovali za důležité něco jiného. Anebo co hůř, sem tam to přinášelo divné situace, když člověk musel vysvětlovat, že ono logo není žádná “firma”, ale že za ním stojím sám jako OSVČ. Ani to fungovat nemohlo, když to byl fake. Dnes to vidím jako jeden z největších přešlapů v podnikání.

Sedm let zpět jsem začal veřejně přednášet. Jelikož se u přednášení prezentujete svým jménem, nějaká fikce nebo fake tam nedávají smysl. Tam mi to začalo docházet. I zákazníci si Vás budou pamatovat jako člověka; ne jako logo nebo značku. Odbornost a spolehlivost dělají lidé; ne logo nebo značka.

A když jsem nakonec o onu značku EEProjekt přišel, kde ale myslíte, že zůstala ona roky budovaná odbornost a spolehlivost? U značky, anebo u mě?

Na volné noze si budujte své jméno; to Vám zůstane navždy.

 

Co jsem se naučil, že je nejdůležitější

To, co už hezky shrnul na svém blogu Jaroslav Homolka:

Pro spolupráci je nejdůležitější spolehlivost. A teprve potom sympatie. Protože ti spolehliví začnou být také sympatičtí, ať jsou jací chtějí.

 

Co bylo za tu dobu nejtěžší

Můžu zákazníka odmítnout?
Co když řeknu ne, a on už se příště neozve?
Proboha, když řeknu ne, přijdu o zákazníka, a nebude co žrát!
Uááá, ano ano, samozřejmě, služebníček …

… i kdyby to byla sebevětší pitomost? Nejtěžší je říkat NE. Sám nevím, jestli to už umím; je to neustálý vnitřní boj. Uvnitř neustále hlodá pochybnost, jestli lze poptávku odmítnout? Nicméně k tomu pár zásad, aby to bylo snazší:

  • podnikání je soustavná činnost, ex lege za účelem dosažení zisku
  • za hodinové sazby dělníků pracují dělníci; nějakého si poptejte
  • zákazník, který si neváží toho co pro něj děláte, není zákazník
  • zákazník, který si na Vás vzpomene, až když mu teče do bot, ale jinak se neobtěžuje ani odpovědět, není zákazník
  • zákazník s podvraťáckými manýry není zákazník (smlouvá o ceně až při odevzdání? chodí na rady zdarma, ale pak se handrkuje o ceny projektů? vrací bezdůvodně faktury? určitě najdete i další vychcanosti)
  • člověk tu není od toho, aby žehlil průsery druhých;
    tak ano, můžu to opravit, ale bude to něco stát
  • nesmyslné poptávky se dají “odmítat” přepálením ceny
  • občas je potřeba odmítnout i zdánlivě dobré zákazníky, aby mohli přijít zákazníci ještě lepší; těm lepším ale nejprve musíte udělat místo
  • všem se nikdy nezavděčíte

Navíc, Váš čas a projekční kapacita jsou omezené. A každá poptávka něco stojí, i kdyby to měl být jen čas, který na ní strávíte. Nedává smysl se zaobírat vším, co přijde. Je potřeba mít nějaké rychlé síto, co rovnou odmítat. Tipy už jsem psal. Má poptávající negativní signály v lustraci? Platba předem nebo nazdar. Potřebujete něco honem honem? Platba předem nebo nazdar. Nedodržoval v minulosti poptávající splatnosti? Platba předem nebo nazdar.

 

A kde vidím prostor pro změnu?

Ve spolupráci na dálku.

Jen velmi malá část firem si umí představit spolupráci na dálku. Vidíte firmy, které měsíce či roky shánějí projektanta elektro, ale spolupráce s externistou, to je pro ně naprosté sci-fi. Potkáváte architekty, marně hledající projektanta elektro, ale jakmile nesedíte za rohem, tak nic; prý je potřeba se scházet. Kde kdo tvrdí, jak pro něj spolupráce na dálku není problém, ale jakmile jste 200 km jinde, tak v tom najednou problém je; anebo je dálka a dálka?

Ano, chápu, že to může souviset s obecnou nespolehlivostí subdodavatelů. Ale na takové se dá přece narazit i při spolupráci na blízko, ne? Nebo je obecně zakořeněná potřeba mít vše pod dohledem/dozorem/kontrolou? To se aplikuje ve věznicích, ne při rovné spolupráci.

Věřím, že vše špatné je vždy vyváženo i něčím dobrým. Současná situace okolo Covid-19 by tak mohla být vyvážena právě onou ochotou otevřít mysl, a zkusit i něco nového, ne? Chce to jen odvahu zkoušet nové věci …

 

 

Uplynulých 10 let na volné noze jsem si výtečně užil. I přes těžké chvíle bych je nevyměnil ani za nic. A těším se na těch 10 let následujících!




2 komentáře: “Na volné noze: co jsem se naučil za 10 let v podnikání”

  1. Super blog! napsal:

    Moc hezký blog, děkuji. Když jsem začínal před dvěma roky na volné noze jako strojní projektant, hledal jsem, kdo něco takového dělá a narazil jsem na Váš blog a vždycky si moc rád počtu, co je nového.

  2. Jen tak dál.. napsal:

    Zdravím Honzo. Na volné noze jsem 3 rokem a vše co jste napsal prožívám stejně. Přeju hodně zdaru v profesním i osobním životě. Dobrý blog! Držte se..!
    Vlado

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

one + sixteen =



Další články

14. 7. 2020 Jan Hlavatý

BIM je uzavřená společnost V českém prostředí se natvrdo razí směr BIM = Revit. Drtivá většina poptávek na projekt v BIM obsahuje podmínku, že model a jeho části musí být naprojektovány v Revit. Na cokoli jiného (spolupráce přes IFC) je pohlíženo jako na cosi nestandardního, jako něco, “co nechceme“. “Nejraději bychom spolupracovali s profesemi, které […]


Číst více



27. 6. 2020 Jan Hlavatý

Vzpomínáte si na jedno stavebko cca před třemi lety? Letos došlo na prováděčku. A jelikož stavebko bylo udělané v DDS-CAD, řekl jsem si, že stojí za to v DDS-CAD i zkusit dodělat. Sice se stavba projektovala klasicky ve 2D, a kreslit to v BIM po mě nikdo nechtěl, ale proč to nevyzkoušet? Jednak si člověk […]


Číst více



1. 6. 2020 Jan Hlavatý

Dnešního dne, před deseti lety, jsem se pustil na volnou nohu. Následovalo období provázené růstem i propady, vzestupy i pády, úspěchy i neúspěchy, doprovázené časy příjemnými i nepříjemnými. Naučil jsem se u toho ale spoustu věcí, které bych jinde těžko získal. Tady je pár postřehů z cesty …   Co jsem se naučil o tom, […]


Číst více



Webdesign © 2018 David Jindra