Jedním slovem?

Těžko.

Představa, že zapnu kameru, stoupnu si před ni, a vysypu co mám na srdci, a je hotovo … je mírně řečeno dost utopická. Nebo aspoň já to tak neumím.

Když jsme na přelomu 2020/2021 začali společně s LPE s.r.o. dělat videopřednášky, bylo to dost pod tlakem. Každý měsíc jeden termín, do kterého se musela přednáška připravit, k tomu samozřejmě ještě podnikání v oblasti projektování elektrických zařízení. Mnohdy to byl masakr.

Celou dobu jsem si u toho říkal, jak by to bylo krásné, kdybych neměl nadiktované žádné termíny, a mohl si tvořit přednášky tak, jak bych chtěl.

A hádejte co? Letošní pololetí se mi to splnilo!

Letošní pololetí mám volný prostor na to, dát dohromady sérii přednášek o oceňování projektových prací. Říkal jsem si, že takové téma nikdo nedělá, a že mám chuť jej udělat. Že je v tom tématu spousta know-how, které na ulici nenajdete, které se nikde neučí, které nikdo jen tak neprozradí.

A tak si tvořím, můza, nápady, dělám si jen když se mi chce … paráda, ne?

Popravdě je to ještě větší peklo, než dělat přednášky na termín.

Jen když se mi chce? Ty vole, mě se ale vůbec nechce! To je taková pohoda, když se mi nechce vůbec nic dělat! Není žádný termín, to přece počká! Čirá tragédie. Dokopat se začít něco dělat je snad ještě těžší, než když nade mnou visel pomyslný termínový meč. Vždyť případně posunout předpokládaný termín je přece tak snadné. Už jsem to někde psal, ale průměrně spolkne příprava jedné videopřednášky okolo 30 hodin. 30 hodin! To znamená, že průměrně bych tomu měl každý den v měsíci věnovat hodinu. Hodinu!? Aktuálně je půlka měsíce, a že bych měl z další přednášky půlku odkroucenou, to tedy říci nemohu.

A můza? Jaká můza? Řehole to je! Nápady? To jo, ty průběžně chodí. Ale když si je hned nezapíšu, tak jak rychle přišly, tak rychle zase zmizí v nenávratnu.

Tak jsem tiše doufal, že když si budu tvořit videopřednášky jen tak, bez termínů, pro radost, tak jaká to bude pohoda. Bohužel není. Je to dřina, jako každá jiná. Jsou to hodiny mravenčí práce v pozadí. A i když se zrovna nechce, tak holt nezbývá, než pořád něco dělat, krok za krokem, kousíček po kousíčku. Protože když se k tomu nedokopu, tak jednoduše nic nevznikne.

„Ale však když to nenatočíš, tak se přece nic nestane. Nikdo si toho ani nevšimne. Vykašli se na to. Tolik práce. Uděláš to někdy příště …“

Vždyť prokrastinovat je tak sladké a snadné!